Každá cesta začíná prvním krokem
Ráno Mára připravil delikatesní vajíčka se slaninou, zahráli jsme si Tekken (mlátící hra na počítači),
zabalili věci válející se všude po bytě a vyrazili na cestu asi v 11 hodin. První zastávka byla v
outdoorovém obchodě. Potřebovali jsme nádobu na jídlo odolnou proti medvědům, kanystr na vodu, Lukas
spacák a já karimatku. Lukas po 20 minutách přebírání spacáků, konzultacích materiálu, poměru ceny
výkonu, značek a kvality nakonec nic nevybral. Vše ostatní jsme naštěstí sehnali. Pokračovali jsme směr
Vancouver na hranice s Kanadou. Po dalších dvou zastávkách v obchodech jsme měli spacák, jídlo a dokonce
i rybářský prut, který doufám bude perfektní zdroj potravy na Aljašce.
Po dvou hodinách jsme dorazili na hranici s Kanadou. Hraničář se od nás sadou dobře mířených otázek
snažil zjistit, jestli chceme do Kanady emigrovat a jestli náhodou nevezeme moc piva. Zahráli jsme to na
výbornou a po méně než 15 minutách strávených přechodem státní hranice jsme byli v Kanadě.
Dali jsme si krátkou přestávku ve Vancouveru, zašli na kafe do Tim Hortons (legendární síť Kanadských
kaváren) a prošli se v parku s výhledem na centrum.
Konečně jsme opustili velká města a namířili si to na sever. Cesta do Whistleru se vine podél pobřeží
nahoru a dolů a nabízí krásné výhledy na hory a moře. Ve Whistleru jsme jen přibrzdili, udělali pár fotek
a směřovali do Pembertonu. V místní restauraci jsme si dali pečená kuřecí křídla a poutine (Kanadská
specialita, hranolky se sýrem a omáčkou). Ještě než jsme začali jíst, přiběhla servírka a ptala se,
jestli jsme už viděli medvěda. Byla to dost Kanadská otázka. Asi 200 metrů před restaurací se
promenádoval černý medvěd. Byl to náš první kontakt s divočinou. Už se začalo stmívat, tak jsme
pokračovali směr kemp. V Britské Kolumbii jsou častá kempoviště podél silnic, která jsou buď zdarma,
nebo tam sem tam někdo vybírá peníze. Lukas měl pořád silný jet lag, tak jsem většinu času řídil já.
Kolem 10 večer jsme dorazili do kempu a rychle zalezli do stanu.