Ve znamení medvědů a ledovce
Kempoviště u jezera bylo zdarma a dokonce mělo malou čistou zelenou kadibudku. Kolem 8. hod jsme již
byli na cestě směrem Prince Rupert. Po hodině a půl jsme udělali servisní zastávku v Tim Hortons ve
městě Smithers. U předvečerního pivka jsme vymysleli, že se kousek z Aljašky svezeme lodí. Chceme vidět
Glacier National Park a městečko Haines, kde by měly být jedny z nejlepších výhledů na moře a hory.
Vzdálenosti v Kanadě jsou značné a neměli bychom dost času si vše užít.
U XL kafe a jednoho muffinu se slaninou jsem zabookoval trajekt z Haines do Prince Rupert na 18. 8. za
1200 USD, s dobou cesty 30 hodin a jedním přestupem. Zároveň jsem si musel posunout let z úterý na
pátek, protože bychom museli řídit asi 20 hodin v kuse, abychom letadlo stihli. Zároveň jsem pořešil pár
pracovních věcí a odloučili jsme se nadobro od internetu.
Další cesta vedla do města Stewart, kde je jeden z největších ledovců v Severní Americe. Cestou jsme se
zastavili u jezera, zaplavali si a poobědvali. Počasí je pořád perfektní. Přes den až k 30 stupňům.
Cestou vídáme hodně medvědů podél silnice. Kromě permanentního zalesnění vídáme tuny RVs a velké trucky
přepravující dřevo a jiné materiály.
Ve městě Stewart jsme se zastavili pro mapku ledovce v návštěvnickém centru a vyrazili na hodinovou pouť
po nezpevněné cestě k ledovci. S autem z půjčovny se nesmí na nezpevněné cesty, ale tak nějak jsme se na
to vybodli.
Hned za Stewartem jsme překročili hranice do USA na Aljašku. Je to asi nejjižnější cíp Aljašky, město
Hyder. Hraniční kontrola se nekonala. Po dvou kilometrech jsme zastavili u říčky obklopené turisty, kde
migrovali lososi. Postarší kanadský turista nám oznámil, že jich je v řece asi bazilion. To slovo se mi
docela líbí a asi ho zařadím do slovníku divných slov, které používám. Na lososech se mají krmit
medvědi, ale žádné jsme neviděli. Po 45 minutách jsme dosáhli ledovce. Už bylo docela pozdě, tak jsme
udělali sadu fotek a rychle se vraceli nazpátek. Salmon Glacier se táhne desítky kilometrů údolím a vypadá
velmi působivě. Na hraničním přechodu zpět do Kanady jsme byli vyzpovídáni milou slečnou. Upozornila nás
na to, že marihuana je tady legální, ale nesmí se vozit přes hranice. Zároveň si oddychla, když
zjistila, že máme medvědí sprej, slovy, “Ooooh, that’s good”.
Ukrojili jsme dalších 150 km a už se začínalo stmívat. Přemýšleli jsme, jestli kempovat organizovaně,
nebo jen někde venku na divoko. Vyhlédli jsme si oblast u řeky, kde by bylo možné zakempit. Netušili
jsme, že celá oblast je zamořená medvědy. Každé dva kilometry na nás čekal u silnice sólo medvěd,
medvědí duo, nebo dokonce celá medvědí rodina. Úplně nás ignorovali. Ze začátku jsme dělali spoustu
fotek, ale pak nás to přestalo bavit. Bylo už asi 9 hodin, tak jsme se rozhodli pro kemp. Po asi 50 km
jsme dorazili do krásného resortu, kde před vchodem do recepce byla zaparkovaná helikoptéra a bannery
hlásaly možnost heliskiingu. Vedle skvostných domů pro hosty a epických RVs jsme postavili náš malý
stan. Lukas zjistil, že můžeme využít venkovní vířivku, tak jsme neváhali. Poprvé od Seattlu jsme si
dali sprchu a porelaxovali. Komáři útočili s nebývalou intenzitou a už bylo pozdě, tak jsem zalezl a
Lukas ještě něco dělal venku. Spíme ve stanu s medvědím sprejem, což nevím, jestli je potřeba, ale
dodává nám to pocit nesněditelnosti. Jak jsem tak viděl medvědy, tak nevím, jestli jsme pro ně
dostatečně zajímaví. Jídlo necháváme poctivě zabalené v autě, ať zbytečně medvědy neprovokujeme. Za celý
den jsme ukrojili jen málo kilometrů směr sever, ale bylo to docela odpočinkové. Za celý den jsme
napočítali 21 medvědů.